Již dlouho si v hlavě hýčkám nápad, že jednou napíšu knihu. O malých, všedních, obyčejných radostech. O radostech, u kterých vždy končilo veškeré mé filozofování o životě. A není náhodou, že jsem se ke psaní dostala právě nyní: ve fázi, kdy těmito drobnými okamžiky absolutní přítomnosti žiju mnohem víc než kdykoliv předtím. V mateřství - které mě učí míň plánovat a víc dýchat. Víc pozorovat. Víc jen tak být.

Od samého počátku bylo jasné, že vizuální podoba mé knihy bude úplně stejná jak všechna ta slova, kterými plním jednotlivé stránky, se kterými si hraju, kterými se snažím vyjádřit pocity, atmosféru, vzpomínky, radosti, naději. Jinak než slovy to neumím. A potřebovala jsem někoho, kdo to umí i jinak, kdo vidí svět v obrazech, neotřele, po svém, a přece tak, aby to ladilo s mým chápáním světa. Trvalo měsíce, než jsem na toho člověka přišla. Přitom je to až s podivem a rozhodně platí, že ta nejlepší řešení bývají ta úplně nejjednodušší. Malé milé radosti všedních dnů jsou ztvárněny malými milými figurkami, díky kterým můžete spatřit svět doslova „v detailu“. Autorem fotografií je streetartový umělec moustache, kreativec, nadšenec a mimo jiné – voilà – můj manžel! Náš tvůrčí proces, který se konal povětšinou na hřišti mezi skluzavkami nebo s deckou vína o půlnoci po uspávání, byl jízda. A musím říct, že už tehdy jsem si uvědomila, že cesta je cíl. Cesta naší knihy byla vydlážděna tisícem malých radostí. I starostí. Ale hlavně byla připravována s láskou.

Skákat, rozjímat, běhat, vysedávat v kavárně. Psát. Na papír nebo i jen klackem do písku. To jsou moje oblíbené radosti, to jsou ty okamžiky lehkosti, stavu beztíže, kdy děláte to, co vás baví. Jaké jsou ty vaše?